Jak vybrat televizi

Na úvod si jen připomeňme, o jaké možnosti výběru televizoru se jedná. Podotýkáme, že v tomto článku najdete jen rady, týkající se použité technologie zobrazení televizoru; otázky spojené s analogovým a digitálním přijímáním rozebereme v samostatném článku. Stejně tak si nebudeme všímat vybavení televizoru, tedy možností připojení a propojení, i to stojí za samostatný článek. 

Koupit si na trhu můžete klasický televizor se skleněnou obrazovkou, nazývanou někdy jako CRT (z anglického Cathod Ray Tube). Dále je na výběr televizor s plazmovou obrazovkou, LCD obrazovkou, televizor označovaný jako LED a k výběru je i televizor OLED. Díky nárůstu úhlopříček u plazmových i LCD televizorů prakticky trh opustily nemotorné a neohrabané televizory projekční.

Klasický televizor se skleněnou obrazovkou CRT

Může se zdát, že klasický televizor už má své za sebou a není nutné uvažovat o jeho koupi. Jeho charakteristika s sebou nese v podstatě jen samá negativa. Televizor je neskladný a díky použité skleněné obrazovce i poměrně těžký. Přesto však někomu stále dokáže poskytnout dobrý obraz pro případ příjmu klasického televizního vysílání. Pro vysoké rozlišení HD se totiž nehodí.

Princip funkce klasické televize se skleněnou baňkou (vlevo) a pokus aplikovat technologii elektronového paprsku do praxe u plochých obrazovek (SED = Surface-conduction Electron-emitter Display). Ten ale „rodičům“ SED, totiž firmám Canon a Toshiba, nevyšel.

Principem funkce televize se skleněnou baňkou je emitace elektronů z tzv. „elektronového děla“, které je součástí obrazovky. Obrazovka je ve své podstatě elektronka, kde žhavicí vlákno emituje elektrony, které jsou pak systémem elektromagnetických cívek vychylovány a urychlovány směrem k čelní stěně obrazovky. Zde pak elektrony dopadají na světlo emitující plošky a v nich se mění jejich energie v záření. Pro vzik barevného obrazu se používají tři barevné odstíny: RGB – red, green a blue, tedy červená, zelená a modrá. Principy fyziky pak hovoří o tom, že skládáním intenzity jasu těchto barev je možné vytvořit (skoro) všechny barevné odstíny od černé (na trojici takových světlo emitujících bodů nedopadají žádné elektrony) až po bílou (na trojici dopadají elektrony v maximální možné intenzitě). Přestože uvedený popis je velmi zjednodušený, charakterizuje princip činnosti televize CRT. Důležité je, že celý systém pracuje v konečné fázi (zobrazení na obrazovce) na analogovém principu a pro přicházející vysoké rozlišení HD je tak mimo hru.

Největší nevýhodou tohoto principu je právě skleněná obrazovka, která je poměrně „hluboká“ směrem dozadu. V této souvislosti hovoříme o tzv. „vychylovacím úhlu“, který značí, jak je obrazovka „rozevřena“ a konstruována a pod jakým úhlem mohou být elektrony vychýleny. Běžný vychylovací úhel klasických obrazovek byl 110°. V době nástupu plazmových a LCD principů zobrazování se ještě pokusili někteří výrobci, jako například LG, tento vychylovací úhel zvětšit na 135°, aby se snížila hloubka televizoru.  Bylo však už pozdě. Budoucnost je digitální!

Neuspěl ani pokus o aplikaci emise elektronů na zobrazovací desku velkých úhlopříček, kde každý bod ploché obrazovky měl mít svou komůrku s polovodičovým emitorem elektronů, který měl budit světlo emitující bod na obrazovce. Šlo o technologii SED (Surface-conduction Electron-emitter Display), která je hodně podobná principu činnosti plazmové obrazovky. V roce 2005 vznikl joint-venture projekt SED, Inc., firem Canon a Toshiba, který dokonce rozjel pokusnou výrobu velkoformátových obrazovek. Výsledkem mělo být zviditelnění technologie SED na olympijských hrách v roce 2008 v Pekingu. Bylo však už pozdě.

Mezi výhody CRT televizí patřila barevná stálost a životnost obrazovky (až deset let, která se ale u nových modelů snížila v rámci úsporných opatření při výrobě na cca čtyři až pět let – důvodem je používání vodičů, které nemají stejnou tepelnou objemovou roztažnost, jako má sklo, a tím do vakuové obrazovky vniká vzduch, který postupně snižuje kvalitu podání obrazu). Nevýhodou je hmotnost, neskladnost, potíže s umístěním v bytě a nemožnost zobrazit HD signál.

Plazmová televize

Princip činnosti plazmové televize je dám existencí plástve, umístěné hned pod obrazovkou. Podobá se té, jakou najdete ve včelím úle, je však titěrná a jednotlivé otvory v plástvi přesně sledují rozmístění obrazových bodů na obrazovce. Jednotlivé komůrky musí být velmi dobře utěsněny, protože jsou naplněny plynem. Do každé komůrky jsou přivedeny dva vodiče, které slouží k uvedení plynu do plazmového stavu (proto plazmová obrazovka). Plyn v tomto vysokoenergetickém stavu pak rozzáří bod na obrazovce tím, že luminofor je energeticky „probuzen“, což způsobí emisi světla k očím diváka. Jde o technologii mimořádně náročnou na výrobu, vyrobenou z kvalitních materiálů.

Panasonic Z1, první plasma od firmy Panasonic s odděleným tunerem a bezdrátovým přenosem signálů mezi tunerem a televizorem. Tato plasma má tloušťku jen jeden palec (2,54 cm) a úhlopříčku 54 palců (137 cm). 

Této technologii se vytýkalo především to, že má skvělý obraz – ale jen v zatemněné místnosti. Dále, že statický obraz způsobuje na obrazovce viditelné a nevratné změny – příkladem budiž do luminoforu vypálené logo stanice, kterou nejčastěji sledujete. Poslední generace plazmových obrazovek ve spojení s elektronickým řízením jednotlivých komůrek však tyto dva nedostatky částečně nebo zcela úplně potlačily (až budete nakupovat v hypermarketu, kde jsou plazmové obrazovky využívány k zobrazování statických reklam, podívejte se, co na obrazovce uvidíte – u „délesloužících“ zahlédnete kontury některých log nebo obrázků z reklam).

Co se týče barevnosti, plazma i na denním světle už může nabídnout špičkovou podívanou a loga, která dnes už stejně právě z výše uvedených důvodů na většině vysílajících stanic „putují“ po obrazovce, se už nevypalují. Ochranné obvody jsou už na vyšší úrovni, než dříve. Dokonce i spotřeba, která byla ve srovnání s LCD mnohem vyšší, se už dostala na podobnou úroveň a testy renomovaných časopisů hovoří o tom, že stejně velké plazmové panely ve srovnání s LCD a LED mají v podstatě srovnatelnou spotřebu. Díky aktivnímu způsobu zobrazení při obrazovce zaplnění jen bílou barvou, je spotřeba největší, při tmavých scénách nejnižší – při sledování „průměrného“ programu se plazma ale dostane zhruba na úroveň spotřeby LCD. Hmotnost plazmy je stále mnohem vyšší, než u LCD a LED. Je i velmi křehká, takže pozor při manipulaci s ní.

Úhlopříčky plazmových obrazovek začínají na 37 placích, v provedení HD pak až na 42 palcích. Plazma ale zatím kraluje v rozměrech nad 50 palců a to v provedení Full HD, největší modely mají kolem 63 palců (Samsung). Pozorovací úhel je u plazmy zhruba roven 180° díky aktivnímu vytváření obrazu na obrazovce. Doba odezvy je vynikající, pod 1 ms, a tak tyto televizory jsou ideální pro sledování sportu. Kontrast (podíl mezi nejčernější černou zobrazitelnou na panelu obrazovky a nejsvětleji podaným bodem) se pohybuje u hodnoty milion ku jedné. Obnovovací frekvence obrazovky značí, kolikrát za sekundu se obraz obmění. U plazem je rekordmanem Panasonic s 600 Hz, běžná obnovovací frekvence u nás je 50 Hz (do televize přijde za sekundu 50 snímků) – dvě po sobě příchozí okénka jsou tedy u zmíněného Panasoniku rozděleny na deset zobrazených „mezisnímků“ (původní příchozí – deset vložených – další příchozí). Deset „mezisnímků“ se přepočítá včetně pohybů bodů a obraz se pak jeví jako velmi klidný

Poslední chimérou spojenou s plazmovou technologií, je životnost obrazovky, tedy doba, kdy jas klesne na polovinu počáteční hodnoty. U dnešních generací obrazovek je zhruba na úrovni 100 tisíc hodin. To odpovídá čtyřem tisícům dní nepřetržitého sledování, nebo, chcete-li, 11 letům…   Pokud vše shrneme, k přednostem plazmové televize patří špičkový obraz, vynikající podání barev, velmi dobrá reakce v dynamických scénách, pozorovací úhel skoro 180° a životnost obrazovky. Nevýhody jsou: zastarávající technologie, která se už nedá nijak pronikavě vylepšit, nestálost barevného podání a pokles jasu v dlouhodobém horizontu používání, hmotnost a o málo vyšší spotřeba ve srovnání s LCD. Plazmové televizory jsou velmi křehké a náchylné na poškození obrazovky při neoparné manipulaci – panel může prasknout. Stále platí (podle odborníků), že plazma je více vhodná do prostor, kde není příliš světla, pak vynikne její obrovský barevný prostor.

Televizor LCD

Technologie LCD je postavena na pasivním způsobu zobrazování. Čelní stěnu tvoří aktivní panel z tekutých krystalů, který je směrem k divákovým očím chráněn krycí fólií. Za ní pak najdete desku, která rovnoměrně vede světlo do všech svých koutů. LCD panel pak propouští na určitých místech (obrazové body) světlo různých světelných délek (RGB, stejně jako u CRT i plazmy). Podsvětlovací panel je osvětlen jednou, dvěma nebo čtyřmi fluorescenčními zářivkami a z toho plyne, že spotřeba je u tohoto druhu televizoru víceméně pořád stejná.

Philips

Philips 42PFL9903H je LCD televizor využívající technologie Ambilight Spectra
v rámu kolem obrazovky a za televizorem.

LCD je technologie, která udělala za několik posledních let obrovský skok kupředu. Panely posledních generací mají zobrazovací úhel (ze kterého je možné obraz sledovat) až 178°. Jejich rychlost odezvy se snížila z původních osmi milisekund zprvu na 5, posléze na dvě milisekundy, přicházejí nové generace rychlejších panelů. Zobrazovací frekvence (s dopočítáním pohybujících se bodů) se dostala běžně na 100 i na 200 Hz a u Sony až na 400 Hz. Kontrast se z původních hodnot kolem několika tisíc ku jedné dostal až k hranici několika stovek tisíc a stále roste. V tomto bodě se LCD přiblížily plazmovým televizorům.  Barevný gamut (barevný prostor, který televizor obsáhne) pokrývá zhruba stejnou oblast, jakou vnímá lidské oko. Barevné podání je plně srovnatelné s plazmovou technologií.

Televizory LCD pokrývají nabídku u menších úhlopříček – tedy tam, kam plazma nezasáhne – pod 37 palců. Maximální rozměry obrazového pole jsou v současné době u LCD 55 palců.   Mezi výhody LCD patří hmotnost, tloušťka jen několik desítek milimetrů, velmi dobré podání barev a nyní už i velmi dobrý dynamický kontrast, když LCD dlouhou dobu měly problémy s podáním černých a tmavých barev. Ty se „rozmělnily“ v jakýsi odstín hodně tmavé šedé, takže úplně mizely kontury obrazu. Pozorovací úhel a reakční doba jsou už na dobré úrovni. LCD technologie umožňuje vyrábět velmi tenké televizory (i pod osm centimetrů) s nízkou hmotností. Mezi nevýhody patří životnost obrazovky, kdy jas klesne na polovinu – udává se hodnota od 30 do 60 tisíc hodin, ovšem výbojku či výbojky je možné opětovně vyměnit. U nekvalitních LCD televizorů dochází k jevu, kdy nejsou dostatečně prosvětleny rohy světlovodného panelu a tím obraz má „kontrastní fleky“.

Televizor LED

Technologie LED je vlastně jen obchodní název pro televizory LCD s podsvícením bílými světelnými diodami. Poprvé byl prezentován Samsungem v roce 2007 na veletrhu IFA Berlín a tehdy byl televizor o úhlopříčce 70 palců za 1,2 milionu, dnes se ceny hodně přiblížily „klasickým“ televizorům LCD. Záleží na typu podsvícení.

SamsungVrcholem současné nabídky Samsungu je stohertzový, 55palcový (140 cm) model televizoru LCD s LED podsvícením nejvyšší třídy 9 s označením LE55A956. Kontrast tohoto modelu jsou dva miliony ku jedné.

Podsvícení pomocí LED zvýšilo kontrast a zúžilo rámeček kolem obrazovky i tloušťku televizoru. Televizory mají posvícené LED diodami buď jen určité oblasti obrazovky (devět, 16 i více obdélníkových ploch) a tak je možné v tom určitém sektoru změnou jasu posvícení zvýšit dynamický kontrast. Nejdále se dostal ale Samsung, který používá novou technologii podsvícení pomocí „světlovaných kanálků“ vedoucích vertikálně a horizontálně, přičemž každý tento světlovodný „kanálek“ má svou dvojici LED diod. V místech jejich setkání je jakýsi jehlan, a modulací správného svislého a vertikálního kanálku je možné dynamicky měnit kontrast každého bodu pod LCD panelem. Díky tomu LED televizory Samsung přešly s dynamickým kontrastem hodnotu milion ku jedné a tím předčily kontrast u televizorů plazmových.

Výhody jsou stejné jako u LCD televizorů, k tomu se přidává ještě další pozitivum – nárůst kontrastu i to, že televizor je díky neexistenci fluorescenčních výbojek, nahraných diodami LED neuvěřitelně tenký – například 2,8 cm u Sony.

Technologie OLED

Sony

Sony XEL-1 je prvním prodávaným televizorem OLED na trhu. Začal se prodávat v roce 2008 a dlouho před tím na něj byly přijímány objednávky koupěchtivých zákazníků. Má úhlopříčku o velikosti jedenáct palců.

OLED je zkratka Organic Light-Emitting Diode. U ní je světlo emitováno na organické bázi a displej má ve srovnání s dnešní LCD klasikou zářivější barvy a kontrast i přes jeden milion ku jedné. Na trhu se sice objevily televizory s 11palcovou úhlopříčkou (např. Sony), ale jinak je OLED určena především pro malé úhlopříčky displejů u fotoaparátů, kamer, přehrávačů. Technologie se sice dostala na 27 palců (prototyp Sony z roku 2007) a 31 palců (prototyp Samsung z roku 2008), jde však i nadále a stále jen o prototypy. Předpokládá se nárůst úhlopříček až na 30 palců, ale v obchodech stále nic není k vidění. U televizorů můžeme očekávat nárůst s nástupem vylepšené technologie s aktivním zobrazovačem AMOLED (Active-Matrix Organic Light-Emitting Diode), ale čtyřicetipalcové úhlopříčky s touto technologií tu budou až tak za dva tři roky. Budou-li vůbec.

Co si koupíme

Zdá se, že technologie OLED je spíš tím, o čem se dlouhodobě hodně hovoří – a „skutek utek“, jak praví české přísloví a jediné, co se úspěšně stále a dále rozvíjí, je technologie LCD s podsvícením LED. Ta má našlápnuto dalšími úpravami na zlepšení podání obrazu.

Myslíme si, že LED je právě tím, co už odsunulo na smetiště dějin v úvodu zmíněnou technologie SED, od které si její protagonisté tolik slibovali. Čeká něco podobného i technologie OLED či AMOLED?

O ten správný výběr televize se můžete poradit s odborníky společnosti Insight Home, a.s. 

Obrázky:

  • Archiv autora
  • Panasonic
  • Philips
  • Samsung
  • Sony 

Zveřejněno: 12. 01. 2010